Požární 10a,
620 00 Brno

+420 775 561 650
czagapornisclub@seznam.cz

Napsal Karel Novák

Co mi dává členství v klubu

Dovolte mi malé zamyšlení nad výstavnictvím agapornisů. Před asi třemi lety jsem na tom byl jako většina chovatelů agapornisů. Chovná sezóna, dvě hnízdění, co nejrychleji prodat mláďata, něco si nechat na příští rok a tak pořád dokola. Za ty roky (chovám agapornise už 20 let) mi přece jen pořád chybělo to, co mají např. chovatelé výstavních andulek. Myslím, ocenění kvalitních jedinců, jejich jasné rozpoznání. Speciální výstava, klub…

Karel Novák s agapornisem hnědohlavým - vítěz kategorie agapornisů na Exotice v roce 2012Na výstavách samozřejmě tu a tam někdo agapornise vystavil, ale byla to vždy spíše výjimka. A hlavně mě pořád „hlodal červík“ co kdybych zkusil ty moje agapornise vystavit, jak by to dopadlo… Ale většinou jsem byl zastaven spoustou proti – kde sehnat výstavní klece, veterinární potvrzení atd.

Ale díky internetu jsem najednou zjišťoval, že to nemusí být takový problém. Našel jsem webovou stránku o agapornisech a díky ní jsme se nakonec dali dohromady a pro mě začala trochu jiná etapa chovatelství. Nejednou jsem ve voliérách viděl to, čeho jsem si dříve nevšímal, nebo bych si toho nevšiml. Poznal jsem lidi, kteří jsou na tom stejně jako já. Mám čas si ujednotit, co vlastně v chovu chci. Vypadá to jednoduše, ale zdání klame. Zkuste si tuto otázku položit a uvidíte, že to není tak jednoduché. Které druhy chovat, které mutace, specializovat se na jeden druh nebo mutaci? Po dvouletém vystavování agapornisů jsem získal pocit, že na tom nejsem v porovnání s ostatními zase tak špatně, jak jsem si původně myslel. Každý kdo začíná má obavy, ale kdo to nezkusí, má obavy a pochybnosti pořád…

Najít skupinu lidí stejného zájmu to je radost – kde bych se podíval sám na mezinárodní mistrovství agapornisů v Belgii… o tom jsem před třemi lety ani nevěděl, že existuje. Můžu kroužkovat svoje agapornise kroužky klubu s vlastním číslem. Pro někoho banalita… pro mě třeba ne. Z trénování na výstavu se pro mě stala v podstatě radost. Mám čas si agapornise prohlédnout, vybrat to nejlepší z odchovů. Pozorovat mláďata celý rok až do přepeření. A pak výstava a srovnání s ostatními… Prostě mě to začalo bavit. To bych možná před těmi třemi roky neřekl. Viděl bych pouze spoustu překážek…

Kvalita agapornisů (hlavně na burzách) je většině pořád v podstatě jedno. Mnohdy rozdíl mezi ag.fisheri a ag.škraboškovým není. Chovatelé neumí mnohdy učit mutaci, kterou prodávají. Motivace pro tento způsob chovu mě unikala a uniká. Třeba taky proto vznikl náš klub. Aby existovaly pravidla pro mutace, jasně daný standard. Pozvednout úroveň chovu agapornisů „alespoň“ na evropskou úroveň.

Další kapitolou jsou tzv. záchovné programy pro udržení přírodních jedinců. U agapornisů začíná být problém u některých druhů nalézt čistého přírodního, na nic neštěpícího jedince. S těmito programy jsme teprve v začátcích.
Pokud by se našlo pár chovatelů, kterým záleží na zachování přírodních forem agapornisů nebo chtějí výstavní agapornise zkusit chovat a vystavovat , jsou pro ně dveře klubu otevřeny.
Takový chovatel nemusí mít 50 chovných párů. Stačí 2 nebo 3 páry kvalitních jedinců. Je to pořád lepší varianta než spoustu, ale nekvalitních. Kdokoli bude mít zájem – třeba i začít od nuly – stačí „ párkrát kliknout“ a na našem webu se mu dostanou ty základní informace a kontakty do začátku.
Cesta, kterou se dal náš klub, není jednoduchá a netvrdím, že je pro každého, ale do budoucna si myslím:

Vždy lepší chovat „kvalitu“ než „kvantitu“.

Možná jste na tom jako já před třemi lety … zkuste to… myslím, že nebudete litovat.

článek vyšel v časopise Papoušci (č.1/2011)