Požární 10a,
620 00 Brno

+420 775 561 650
czagapornisclub@seznam.cz

Napsal Petr Vopálka

Zájezd na BVA Masters 2010

aneb kam míří české chovatelství a výstavnictví?

V roce 2009 jsme plánovali zájezd na nejprestižnější výstavu agapornisů, BVA Masters, do Belgie. Shodou nepříjemných okolností však ze zájezdu nakonec sešlo doslova několik desítek hodin před ním a tak jsme se těšili na následující ročník o to víc. Rok uplynul jak voda a tak jsme ve čtvrtek 9. září v 19. hodin vyjeli z Brna směr Aalst (Belgie). Po cestě jsme nabrali všechny účastníky a již v plné sestavě nás čekala přibližně dvanácti hodinová cesta, která byla pravidelně proložena technickými přestávkami. Noční přejezd přes Německo se zdál nekonečný, naopak krátký úsek přes Nizozemsko mnozí z nás ani nezaznamenali. Po přejezdu belgických hranic již byl pátek ráno. Čím blíže jsme se blížili Aalstu, tím více houstla doprava. Aalst se totiž nachází přibližně 30 km severozápadně od Bruselu. Nakonec jsme uvízli v několikakilometrové koloně, která se táhla směrem na Brusel. Rádi jsme tak vzpomínali na ranní špičku na pražské magistrále – neporovnatelné. Po tomto zdržení však již cesta do našeho cíle byla volná. Dorazili jsme krátce po osmé hodině ranní a následně se ubytovali v hotelu. Posléze jsme obdrželi pozvání od Dirka Van den Abeeleho (autor světoznámé publikace „Agapornisové – kompletní průvodce“) na večerní VIP party k otevření výstavy. Měli jsme tedy den volna a tak naše kroky směřovali na místní vlakové nádraží, odkud jsme se vydali směr Brusel. Zkušenost s belgickými drahami byla zajímavá. Vlaky byly tiché, uvnitř standardně zařízené, avšak kdo poslední roky necestoval po železnici v naší zemi, tak se mu to zdálo jako nadstandard. Cestou jsme měli možnost poznat Belgii a Brusel i z jiné strany, než z té, která je prezentována v médiích. Multikulturismus byl vidět na každém kroku. Klasické cihlové stavby se střídali s moderními výškovými budovami a panelovými domy ve stavu, ve kterém již mnohdy nejsou k vidění ani u nás. Pocity byly rozpačité, přeci jenom mediální obraz supermoderního města, které je centrem Evropy, byl pošramocen.

V Bruselu jsme měli čas omezený, proto nebylo v našich silách absolvovat kompletní prohlídkový okruh. Nechtěli jsme využít služeb prohlídkových autobusů, přeci jenom město se nejlépe poznává, když je možnost si jej projít. Tak jsme navštívili některé památky, historické budovy, náměstí, typické obchůdky s pralinkami… Naším cílem však byla budova Evropského parlamentu. Moderní komplex Evropského parlamentu působil vskutku monumentálně a impozantně. Po „povinné“ společné fotce jsme se vydali zpět na nádraží kolem knihovny a rozsáhlé parkové úpravy. Cestou zpět do Aalstu měla naše lokomotiva technické problémy a tak jsme zůstali stát na předměstí Bruselu. Rychlost vyřešení problému nebyla valná. Po hodině nás odtáhli zpět do Bruselu a čekali jsme na jiný spoj. Bylo by dobré zmínit i kvalitu nádraží, která v mnohých ohledech ani zdaleka nedosahuje úrovně, na kterou si po modernizaci nádražích v ČR zvykáme. Evidentně být hlavním městem Evropy ještě neznamená očekávat vyšší úroveň.

Brusel - Hlavní nádražíBrusel - Evropský parlament

 

 

 

 

 

 

 

 Po návratu do Aalstu nás čekalo další nemilé překvapení – přetáhli jsme dobu parkování. Toto však šlo ovlivnit velmi složitě, poněvadž na původním místě probíhala rekonstrukce a místní dopravní firma sama doporučila náhradní plochu k zaparkování. Vše se vysvětlilo a následoval krátký odpočinek na hotelu. Někteří z nás vyčerpáni z cesty spali až do dalšího dne, další se však účastnili večerní party k otevření výstavy. Po příjezdu do místa konání nás přivítal Dirk Van den Abeele a místní pohostinnost. Oficiální otevření pro veřejnost proběhlo v sobotu ráno, avšak již v pátek večer jsme si mohli celou výstavu v klidu projít, včetně prodejní části. Vystaveno bylo necelých 2 100 agapornisů od 118 vystavovatelů. Vystavovatelé byli především z Belgie, Nizozemí, Německa, Francie, ale i z dalších zemí Evropy. Nejdále to měl jeden z posuzovatelů – až z Brazílie. Celá výstava byla umístěna v poměrně malém sále a to po celém jeho obvodu. Stojany pak byly umístěny i středem sálu. Bodovačky s agapornisema byly v několika patrech nad sebou a řazeny podle druhů, výstavních tříd a skupin. Zajímavé tak bylo srovnání „zelených odstínů“ – agapornis hnědohlavý zelený, D zelený, DD zelený, misty, slaty, fialový faktor a další.

Kde jinde uvidíte lépe tyto různé odstíny vedle sebe? Toto však bylo možné shlédnout i u dalších druhů agapornisů. Všeobecně převažovala zelená řada mutací, avšak ani agapornisů v modré řadě málo nebylo. Měli jsme možnost shlédnout v podstatě vše, čeho je momentálně možné v chovu agapornisů dosáhnout. Každý si přišel na své. I mutace agapornisů růžohlavých (lilianae) byly zastoupeny. Na rozdíl od ptáků, které vídáme u nás, měli zachovaný typický tvar postavy pro tento druh. Ostatně jednoznačná identifikace druhu byla snadná u všech vystavených agapornisů a to i u mutací jako je albino. Přírodně zbarvení agapornisové škraboškoví bez oranžového nádechu na hrudi, agapornisové růžohrdlí s protáhlou sytě červenou maskou, různé druhy agapornisů v mutaci euwing, …. Zajímavá byla část, ve které se nacházeli ptáci „nevýstavní“, tzv. třída N. Zde bylo mimo jiné umístěno několik agapornisů fischeri s červeným faktorem. Zajímavý pohled shlédnout takovéto jedince. Po prohlédnutí výstavy a návštěvě prodejní části byl dostatek času na navázání kontaktů s celou Evropou. Dirk Van den Abeele podepsal české vydání své knihy a páteční večer pro nás pomalu končil. Na hotelu jsme však dlouho nepobyli, ráno jsme si přivstali, abychom si před přívaly návštěvníků mohli ještě jednou prohlédnout v klidu celou výstavu a vše zdokumentovat. Čas byl proti nám, bylo poledne a tak jsme se pomalu loučili s organizátory. Závěrem jsme ještě nakoupili patřičné suvenýry – belgické pralinky, a zásoby na cestu. Poté jsme se vydali zpět na cestu do vlasti. Někteří unaveni z náročného programu, ale všichni spokojení s podařeným zájezdem v příjemném prostředí a pohostinství organizátorů. Pár desítek minut před půlnocí jsme minuli české hranice a do půl páté ráno byli všichni účastníci zájezdu ve svých domovech …

Agapornis růžohrdlý

Setkání s Dirkem Van den Abeele

 

 

 

 

 

 

 

 Nyní nám dovolte zmínit se o této světové akci z jiného pohledu, který je však z pohledu českého návštěvníka, chovatele, zásadní. Před zájezdem jsme byli všichni v napětí, jelikož nikdo neměl přesné informace, jak to vše probíhá. Pouze jsme věděli z minulých let – desítky chovatelů z několika zemí, tisíce agapornisů. Po příjezdu a zkontaktování se s organizátory jsme byli mile potěšeni pozvánkou na VIP večírek, při kterém proběhlo zahájení celé výstavy. Zde proběhlo setkání nejen s Dirkem Van den Abeele, ale i s dalšími zástupci klubů z celé Evropy. Z čeho jsme však byli lehce v šoku, byla pohoda, která zde panovala po celý náš pobyt. Na zahajovacím večírku spolu slavili chovatelé z různých zemí, popíjeli místní (národní) pálenky, všichni společně oslavovali své dílčí úspěchy. Ti co neuspěli, tak to přáli svým kolegům… Nezáleželo, zda někdo napsal světoznámou knihu, vyhrál největší výstavu, byl Belgičan, Ital či Němec nebo poprvé vystavoval – vše bylo bráno rovnocenně. Úcta k agapornisům byla znát i v prodejní části, prodej z bodovaček byl samozřejmostí, ochotní pořadatelé na každém kroku, celý systém propracovaný. Zkrátka žádné stresy. Evidentně se všichni dlouho těšili na to, až se po roce opět sejdou na těch pár společných dnů. Chovatelé, kde není cílem kvantita, odchovat 3 hnízda ročně, ale kvalita. Toto se projevilo i na vystavených agapornisech – stručně řečeno, jsou „jinde“.

Toto je v ostrém kontrastu se situací u nás. V naší zemi se stále žije v přeludu, jak vysoko se české chovatelství nachází… Musíme se tedy ptát: Jak? Čím se to měří? Brát to z pohledu, kolik se u nás odchovává vzácných či ohrožených druhů není možné, poněvadž nejtěžší odchovy se dějí buď ve specializovaných zařízeních či u hrstky nejlepších chovatelů a často o nich stejně nevíme. Toto se však děje i v jiných zemích a tak na špici zajisté nebudeme... Měří se to počtem chovatelů na obyvatele či jednotku území? Toto by však bylo neobjektivní, poněvadž nikde není psáno, že všichni mají kvalitní chovy. Objektivním měřítkem však je účast a kvalita ptactva v porovnání na výstavách, šampionátech. Ruku na srdce - kolik máme chovatelů, kteří se na světových výstavách umisťují v první desítce? Kolik osobně znáte chovatelů ze svého regionu, kteří vystavují bodované ptactvo a snaží se něčeho dosáhnout … ? U nás je to totiž jinak. Z pohledu chovatele máme hejno agapornisů, necháme je hnízdit, těšíme se z nových mutací, toto trvá rok, dva, tři … A co dál? Pak již stagnujeme, chov zpočátku obletovaných papoušků se stává povinností, žádné překvapení, všelijaké mutace už odchováváme…

Agapornis fischeri - červený faktor (modifikace)

Agapornis fischeri mottle zelený

 

 

 

 

 

 

 

 Máme-li však cíle zlepšovat se, blížit se standardu, soutěžit na výstavách a případně mít i úspěchy – tak je to o něčem jiném, ze stagnace se stává zábava. Každý rok se všichni těší na sezonu a podzimní výstavy. Velké výstavy jsou postavené na principu propagace, bodovaní ptáci se nachází „až vzadu“. Vystavení papoušci jsou pěkní, hezké prostředí, laik je první rok nadšen … Vrátí se i další léta, ale zde zjistí, že vidí většinou stejné druhy, aranžmá … A jak je známá česká povaha – hodně návštěvníků kritizuje, je otrávených. Každý by chtěl nejlépe vše zadarmo či ještě zaplatit. Je nutné si však uvědomit, kolik úsilí stojí jakákoliv akce a že vše má své náklady. S tímto se setkáváme i v našem klubu. Připravované překlady standardů by každý chtěl nejlépe volně ke stáhnutí (to, že překlad stovek stran z holandštiny není zadarmo si jaksi neuvědomuje), poplatky na výstavě jsou neúměrně vysoké (že by výstava byla charitou?) a další často až neuvěřitelné situace. Vrátíme-li se k poplatkům na výstavě, tzv. klecné a půjčovné: Půjčovné se platí za klece, které daný chovatel nemá, jelikož jejich údržba a uskladnění zkrátka není levná záležitost… Každý má však možnost si své agapornise dovézt ve svých bodovačkách a tak půjčovné pro něj nemusí být aktuální. Co se týče klecného, z toho se hradí provoz výstavy a zde mají výhodu členové klubu – jsou buď osvobozeni nebo jim je sníženo. Jinými slovy, být členem má své výhody, jen se musí chtít vidět …

Vážení chovatelé, tato deprimující část textu, který odráží situaci českého chovatelství a výstavnictví je bohužel blízká realitě. Svět je jinde. Je nutné si však uvědomit, že už zde není pro mnohé „strašák“ ve formě ČSCH, který chtěl jen poplatky za nic. V dnešní době jsou zde nové i tradiční chovatelské organizace, které mají své vize, svoji činnost a své cíle – kvalitní chovy. Náš klub si nedává malé cíle, chceme působit nejen na celostátní, ale časem i na mezinárodní scéně a dostat se na úroveň pořádání výstav, jakou jsme měli možnost vidět v Belgii. Ve svých řadách rádi uvítáme jakéhokoliv chovatele agapornisů, který má zájem růst a věnovat se tomuto koníčku. Nezáleží, jestli máte 4 nebo 50 párů, jestli mají vaši svěřenci 70 nebo 98 bodů… Každý nějak začínal a každý má potenciál se zlepšovat. Je to jen o povaze a otevřených očí …

článek vyšel v časopise Nová Exota (č.1/2011)

Fotogalerie ze zájezdu:

Video ze zájezdu: